Roman Musil

Pojď učit k nám

„Pojď učit k nám,“ řekl mi Jarda Janík poté, co jsem mu vyprávěl o tom, jak při své výuce na základní škole hledám pro žáky nové vyučovací metody, při kterých by je škola „neotravovala“, a přesto se něčemu naučili a přitom do školy chodili rádi.

Nad tou nabídkou jsem přemýšlel dlouho. Ono opustit rodné město a odejít někam, kde nikoho neznáte a kde nikdo nezná vás, to je opravdu nelehké rozhodnutí. Během dne jste sice ve škole, ale co ty večery o samotě?

Na druhou stranu představa, že mohu působit na budoucí učitelky – a tím možná mohu trochu ovlivnit i naše upovídané školství, byla velmi lákavá.

Od září roku 1993 jsem začal vyučovat v SPgŠ Beroun dramatickou výchovu.

Od prvních dnů mi bylo jasné, že jsem udělal dobrý krok. Tohle nebyla obyčejná a tuctová škola – písemky, diktáty, zkoušení. Ze všech tříd zněl klavír, kytara nebo zpěv, studentky měly ruce a někdy i obličej od barev, místo seriózního a vážného oblečení třeba kalhoty od pyžama… To mě nadchlo. „Tady se žije. Jsem tady dobře,“ zapsal jsem si do sešitu.

Začátky ale byly nelehké. Nejprve jsem musel žákům i kolegům zbourat představu o tom, že dramatická výchova je pouhé pimprlování s maňáskem na ruce nebo „nacvičování“ divadla: „Ty si stoupni sem, takhle se zatvař a řekni…“

Později jsem musel zase bourat představu, že dramatická výchova je ležení na koberci a „relaxování“ nebo primitivní a bezduché hraní her, aby se vyplnil vyučovací čas. („To je jasné, že se jim ta Dv líbí, když tam nemusí nic dělat.“)

Každý předmět by se měl prezentovat ne slovy, ale produktem. Sice to chvíli trvalo, ale časem začaly vznikat viditelné projekty. Ten z nejznámějších, který školu proslavil, se jmenoval – vlastně jmenuje: Maturita na Půdě. Studenti 4. ročníků mateřinek a vychovatelů se rozdělili do skupin a nastudovali maturitní divadelní představení. Některá skupina hrála pohádku, některá dramatizovala literární předlohu…

Projekt „maturitní divadlo“ měl (má) studenty naučit, kromě vystoupení na jevišti, ještě mnoha dalším věcem, které nejsou na první pohled vidět. Kdo „maturoval“ divadlem, dobře ví, o čem mluvím. Ví například, že není jednoduché dlouhodobě pracovat ve skupině stejně starých vrstevníků… Ví, co to znamená zkoušet odpoledne, o sobotách, nedělích, vynadat tomu, kdo přijde na zkoušku pozdě, ví, co to je těšit se na hraní před diváky, překonávat trému a nakonec si vychutnat upřímný bouřlivý potlesk…

Výsledky byly vždy vynikající. Divadelní sál praskal ve švech, vstupenky se čtrnáct dní před premiérou nedaly sehnat a já měl radost, že o předmětu nemusím hovořit, že za něj mluví činy.

V současné době (od roku 2001) maturují z dramatické výchovy pouze studenti pedagogického lycea – specializace Dv. Ale popularitu maturit to nikterak neomezilo. Divadelní sál stále praská ve švech. Protože ho zaplňují profesoři, bývalí studenti, kteří na jevišti maturovali, i ti, které hraní divadla teprve čeká. Jen je škoda, že si tento jedinečný zážitek nemohou vyzkoušet úplně všichni studenti, jak tomu bylo původně.

Na Půdě vzniklo mnoho nádherných a nezapomenutelných divadelních představení. Připomeňme si některá z nich: Čert a Káča, Obrazy, Malá mořská víla, Dcera, Stařena, Žitomír Kelímek, Ticho, Medvídek Pú, Ondřej, Plukovník Pták, Žebrácká opera.

Z dalších projektů, u kterých jsem chvíli stál, musím zmínit alespoň školní klub,školní časopis – Sissi a OkaMŽIK, mnoho koncertů na Půdě. Recitály studentů:Michal Vaňka, Martina Vršky, zájezdy studentů na divadelní festivaly: Jiráskův Hronov, Femad – Libice nad Cidlinou, Popelka – Rakovník, zájezdy do pražských divadel – nejčastěji do Divadla Járy Cimrmana.

Do školy jsem přišel v období jejích velkých změn. Rušily se půdy a místo nich vznikaly: ateliér výtvarné výchovy, sál pro dramatickou výchovu, sál pro hudební výchovu a pěvecký sbor. Upravila se studovna – učebna českého jazyka, učebna cizích jazyků. Vznikl nový studijní obor – pedagogické lyceum…

Někomu může připadat, že se v současné době nic zvláštního neděje. Že se všechno vymyslelo, postavilo a dál už nic. Že přišla únava. Já si to nemyslím.

Řada věcí se dělala a už nedělá. Ale v současné době se vymýšlí a vzniká mnoho dalších nápadů, které hovoří o tom, že škola stále žije. Možná trochu jinak než v roce 1993, ale žije:

Kolegyně Drvotová „přinesla“ pro studenty prvních ročníků adaptační kurzy. Se studenty jezdíme v rámci specializace Dv na kurz nazvaný Filmová škola. Tam vzniklo několik hudebních klipů a reportáží. V loňském roce (2002) jsme natočili se studenty film s názvem Nevšední tábor. V březnu letošního roku (2003) měly premiéru prezentace ročníkových prací – projekt, který školu jistě opět zviditelní.

Škola je stále jedinečná a netuctová – jako tenkrát, když jsem se s ní seznámil.

A studenti? Studenti jsou různí, ale většina z nich jsou, jak říkám, lidi. (To je kladné hodnocení). Ani v nejmenším nemám pocit, že by byli – jak se obecně míní – rok od roku horší. Nejsou.

Pokud jsem za dobu svého dosavadního působení ve škole některé studenty kladně ovlivnil, jsem rád. A zároveň přiznávám, že mnoho studentů minulých i současných ovlivnilo mě i můj přístup k vyučování. Rád bych je na tomto místě jmenoval, ale nemohu to udělat, protože bych na někoho určitě zapomněl, a to by mě mrzelo. Jen jim alespoň touto cestou DĚKUJI.

Roman Musil