Magdaléna Kaprálová

Pár let, pár dní, hodně zkušeností a zajímavých lidí

Často se nám všem dospělým jistě stane, že s trochou nostalgie vzpomeneme, jaké to bylo pohodové, když jsme ještě chodili do školy. Možná ještě přijdou na mysl nějaké povedené historky a….ano, je to historie.Ale co se stane, když takhle „velcí“ usedneme zpět do školních lavic? Nota bene ještě učitelé z praxe. No, vlastně nic moc. Lavice nás rychle vrátí do žákovských let a léta neléta už vyrábíme taháky, píšeme tajné pošty či znuděně pozorujeme oknem dění venku.

No jistě všichni víte, že teorie je teorie a praxe je praxe..A vyjít ven, vysednout z lavic, odhodit tu umělou bariéru.To je věc, po které touží všichni.

Tak se také stalo, že během našeho dálkového, nástavbového studia na berounské „pajdě“ jsme zajásali nad připravovanými kurzy a ti obzvlášť kamarádští z nás nevynechali ani jeden. Shodně jsme našim zaměstnavatelům tvrdili, že je to nejdůležitější a velký přínos pro všechny.Vyrazili jsme. Na hory, do Rakovic, na kola a na vodu do Chrástu. Na tomto kurzu jsme snad prošli největší zkouškou ohněm. Paralelně s námi studovali totiž také – neslyšící. A ti se stejným nadšením jezdili všude taky. Ale přece jen, ucho je ucho. Na lyžích, tam se pere každý sám. Na kole taky. Ale loď znamená souhru dvou.

Vyrazili jsme z Berouna a do Chrástu přijeli plni nadšení a nažhaveni jen usednout, zanořit pádlo, poslouchat jezy – a jet.

Ale ouha. Naši kamarádi neslyšící, jednou stranou hup do lodi a druhou stranou, šup ven. Na několikátý pokus – povedlo se. Ale páni profesoři už věděli, bude to „zajímavé“. A hele, vrbičky. A kdo jimi proplouvá, větviček se chytá? Ano, jsou to naši kamarádi. Tak uběhl první den. Naši přátelé srdnatě a sveřepě bojovali, my pozorovali a naši drazí učitelé jemně trnuli, co se stane příště.

Druhý den už ten psychický nápor nevydrželi a my s kamarádkou jsme byly nuceny zasednout na háka k našim přátelům. Ale co teď? Na vodě nejsem poprvé, ale jak říct kormidelníkovi, že tam je kámen a támhle jez… Zajisté, existuje pomůcka zvaná naslouchátko. Ale to vám do ní nesmí při častém koupání natéct voda, protože pak přestane fungovat..A tak, než sluchadla oschla, vyvinul se systém různých ťuků do hlavy a máchů rukou, který znamenal: pozor kámen, pozor jez, vrbičky a tak.

Když naslouchadlo vyschlo, šlo najednou všechno jako po másle. Musím říci, že to byli a jsou nesmírně snaživí lidé. Přes nepřízeň osudu bojovali, naučili se dělat vše, tak jako ostatní. Tam za těch pár dní člověk viděl, jaké překážky musí denně překonávat a s jakou bravurou si počínají.

Jedna příhoda na závěr. Každá posádka dostala ústně informace, že se blíží jez, který se nedá jet.Všichni tudíž musí přirazit své lodě vpravo nad jezem. Všichni jsou u břehu, až na jednu loď. Vpředu sedí moje kamarádka a s hrůzou v očích sleduje, jak nejedou ke břehu, ale volně si je bere voda. Ona slyšela tu vodu, ale kormidelník ne. Klidně si stoupá a jako zkušený kormidelník obhlíží, kudy ten jez sjedou. “Sem jeďte, sem, ke břehu. To nejezděte. Copak neslyší? OPRAVDU NESLYŠÍ. Už plavou pod jezem, loď převrácená a nové poznatky a zážitky, že na tomhle zájezdu jsou lidé různí.

Jaká byla tečka? Půleskymák na Štulovně. Mokrá cesta domů. Prádlo oschlo, ale zážitky zůstávají.

Magdaléna Kaprálová (Traunová)