Bohuslava Drvotová

Desetiletí plné změn

Po letech působení na několika základních školách ve Středočeském kraji jsem jakoby zázrakem získala místo na střední škole. V roce 1992 už nevadil kádrový posudek, nastávala éra alternativních přístupů ve školství, všude se něco měnilo.

I já jsem měnila. Konečně jsem nastoupila na vysněnou střední školu. Teď mám příležitost! Uvítalo mě milé setkání s mým bývalým třídním ze základní školy, výtvarníkem D. Němcem. Jsme kolegové! Nádherný začátek! Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Studentky a studenti pozorně poslouchali, co říkám, až jsem měla po zkušenostech na základní škole pocit, že jsou nemocní. Nechápala jsem stížnosti některých starších kolegů na nekázeň, pro mě to byli andílci. Každý se o něco zajímal, něco uměl. Mí kolegové podporovali nové myšlenky, sami aktivně vymýšleli nové projekty. Vedení školy dalo prostor každému, kdo přišel se zajímavým nápadem a vůlí jej uskutečnit. Tvůrčí atmosféra mě pohltila.

Škola se měnila před očima. Ze zaprášené půdy vznikl divadelní sál, z velké třídy v přízemí gymnastický sál se zrcadly, v podkroví vyrůstal výtvarný ateliér a koncertní sál s nahrávacím studiem. I já jsem chtěla měnit. První část mé aprobace Čj-Psy i původní profese knihovnice mne logicky táhla ke knihám. Knihovnu jsem rozdělila na výpůjční v přízemí a studovnu ve druhém patře. Od té doby zde probíhají především hodiny literatury. Kulturní prostředí přece podněcuje studenty ke kulturnímu chování. To by bylo, aby nezačali číst, když sedí mezi knihami.

Stále se něco dělo. Akce střídala akci. Učitelé i studenti aktivně pořádali různé projekty v nových prostorách. Divadelní představení, Maturity na půdě, koncerty, autorská čtení ze studentské tvorby, výstavy a neformální setkávání. Běžnou výuku doplňovaly kurzy v přírodě, pěšky, na lyžích, na kole i na vodě.

Pořád se něco dělo. Nařízením ministerstva zaniklo postupně nástavbové studium, opustili nás nejstarší, velice osobití studenti. Skončily se obory MŠ-Vy a vzniklo integrované studium. Předškolní a mimoškolní pedagogika. Experimentovalo se s oborem Pedagogické lyceum, vypracovávala se dokumentace. Skladba studentů a jejich zájmů se změnila. Během devadesátých let se obměnil i učitelský sbor. Po dlouhodobém působení odešli profesoři: Krotilová, Mudříková, Kolčavová, Horová, Doležalová,, Majerová, Fričová, Polívková, Jeřábková, Němec a Hradilová. Pedagogický sbor doplnili kolegové: Pavlásek, Musil, Mužík, Balvínová, Drvotová, Holubová, Nová, Hrubeš, Kašperová, Kolářová, Tichá.

Druhá část mé profese /Psy/ mě vedla k propagaci vstřícného a pozitivního přístupu ke studentům. V roli výchovného poradce jsem postrádala možnost aktivně poznat většinu nových žáků. Nabídla jsem jim netradiční seznámení během vstupního kurzu v přírodě před nástupem do školních lavic. Při různých aktivitách se rychle poznali nejen mezi sebou, ale v neobvyklých situacích poznávali i své budoucí profesory. Jak to zúročily obě strany, bylo jen na nich.

S převahou lycejních tříd přišly i vyšší nároky na studenty. Specializace částečně nahradila všestrannost a spontánní aktivitu dřívějších studentů. Důraz na výkon a výuka cizích jazyků zvýšily laťku odbornosti.

Proměnila se celá společnost, zákonitě se změnili i studenti a atmosféra školy. Jako by pozvolna odumíral tvůrčí duch, jakoby přešlapujeme na místě. Počáteční nadšení jaksi vyprchalo, vytrácí se do ztracena. Žijeme z tradice, ze vzpomínek. Hektické budování 90. let se zpomalilo, ředitel „budovatel“ se v novém tisíciletí spokojil s drobnou přestavbou jazykových učeben a kabinetů.

Chtělo by to změnu! Ale jakou? Prostory už jsou vybudované, vybavení se postupně zlepšuje, možná bude i internet! Nové koncepce přístupu ke studentům a vyučování jsou vyhlášené a u maturit stokrát omleté. Všichni se ohánějí rozvojem osobnosti, individuálním přístupem, nové studenty lákáme na netradiční formy vyučování, nabízíme možnost rozvoje jejich zájmů, učíme je komunikovat.

Chtějí to naši současní studenti? Využije nová generace studentů a pedagogů těchto možností? Není chybou poskytovat úplný servis, nepodpoří rozvoj osobnosti přiměřené překážky a vlastní aktivita při jejich překonávání? Velké tvůrčí činy vznikaly odjakživa spíše ve stavu nouze než v blahobytu a ve stavu ideálních podmínek.

Nechybí nám spíš přirozená než naučená komunikace, pocit společenství a sounáležitosti se skupinou? Mohou a chtějí být vůbec všichni rozvinutými osobnostmi? Nebylo by lepší vrátit se k přirozenému setkávání, k přijetí své role ve skupině, k diskusi? Nová vize změny, možnost perspektivy, dlouhodobá koncepce školy, ta nevznikne sama od sebe. Naše škola vždy měla ducha, proto se naši studenti stále vracejí a vzpomínají. Nevzpomínají však na materiální vybavení učeben a vyhlašované proklamace, ale na akce, při nichž se něco dělo, vznikala přátelství, řešily se konflikty a spory, snily se sny a chtělo se měnit.

A co my? Chceme další změnu?

Bohuslava Drvotová