Anna Hradilová

Vodácké kurzy

Patří k mladé historii SPgŠ. Jako součást osnov tělesné výchovy začaly až po revoluci v roce 1989. Od té doby však každoročně každý třetí ročník (některý rok bylo až pět kurzů za sebou) v červnu sbalil vodáckou výstroj – pamatujete se? Nejdůležitější byla houba do lodi, gumicuk a pláštěnka. Ke škole přijel autobus, navázali jsme lodě a za zpěvu trampských a jiných písní jsme se naším kamarádem Jirkou Lisým nechali odvézt do Chrástu u Plzně.

V Chrástu nás Jirka vyložil u vody a odjel a my jsme zde zůstali na pospas sami sobě a vodnímu živlu. Domů jsme to měli 88 km a nebylo jiné cesty. Balení bagáže do lodi, to nám šlo dobře. Pud sebezáchovy a příklad ostatních donutily všechny zajistit výzbroj pevným uvázáním do lodi / gumicuk se nám už hodil podruhé /. Zbývalo jen skočit do lodi a odjet. Řekne se to snadno, ale praxe byla horší. Tady se teprve zjistilo, že teoretická příprava a výcvik na rybníku v Rakovicích nestačily k tomu, aby donutily některé lodě jet rovně dolů po proudu. Chvilkami to vypadalo, že vlastně ani nikam nevyjedeme. Lodě se točily, otáčely, kličkovaly, chtěly narazit do břehu nebo do jiných lodí a nechtěly se dát zkrotit. Některé dokonce nesouhlasily s tím, aby se v nich někdo vezl, a hned nahoře, na rovné vodě svou posádku vyklopily! Kupodivu to mělo na ostatní příznivý účinek, jako by se vzpamatovali a jeli jsme. Po chvilce všem otrnulo, zdálo se, že obavy byly zbytečné, že už nám nic nehrozí a že varování našich vedoucích bylo zbytečně úzkostné. Ale řeka je živel, a i když se tvářila nenápadně a poklidně plynula uzavřeným údolím, začala nám ukazovat zoubky. První v podobě vrbiček. Tady si musíme připomenout okřídlená úsloví, která se i s následujícími ději pravidelně opakovala na každém zájezdu. „Dávejte si pozor, nejezděte blízko k vrbičkám, nebo se tam zvrhnete.“ Jen nevinné varování, mnohdy přeslechnuté nebo vyslechnuté s nadhledem. Vrbičky tam byly. Proud táhl loď pod ně, a kdo to nezvládl, opravdu nemohl vyhrát nerovný boj a ve vrbičkách později plaval! Opravdu nebyl ani jediný kurz, v němž by se tam alespoň jedna loď nezvrhla.

Tady by se nabízela úvaha o tom, jestli má vodácký kurz nějaký význam pro výchovu budoucích učitelek mateřských škol. Význam má pro každého, a sice v tom, že je zde uplatněna zvláštní výchovná metoda tak zvaně samovychovávající. Je to tak trochu metoda pokusem a omylem. Hned vysvětlím. Když žák ve škole neposlechne učitele, který ho nabádá, aby se učil, a neučí se, v podstatě se mu nic bezprostředně nestane. Nanejvýš dostane pětku, nebo výtku. Na vodě je to jinak. Nikdo se nemusí učit a poslouchat pokyny. Ale když neudělá správně to, co udělat má, nedostane pětku, ale zvrhne se. V krajním případě se může i utopit. Fakt je, že po několikerém koupání většina pochopí, že je výhodnější a pohodlnější dělat to, co se má.

To jsme ale ještě nesjeli ani první, natož pak dalších skoro 20 jezů, které jsme měli na cestě. Tam se plavalo! Všechny byly krásné, všechny jsme zvládli (ty sjízdné, my také víme, který můžeme jet, a který ne) a nejhezčí byl ten předposlední v Nižboru, který, za dobré vody, jezdili háčkové. Mnohokrát se opakoval tento rozhovor. Nad jezem: “Ne, já to nepojedu, já nechci, já to nezvládnu.“ A pod jezem: „To bylo senzační, já chci jet znovu.“

Pro pamětníky vybírám ještě několik vzpomínek: Jak jsme tábořili pod Krašovem. Večer jsme vylezli nahoru na hrad. Zpívali jsme tam Markytánku a píseň se nesla večerním údolím nad řekou…

Jak jsme soulodili – „když to šlo“, tak jsme přirazili lodě k sobě (všech 15), hrálo se na kytaru, zpívalo a všelijak povídalo. Nejhorší místa měli ti na krajích, ti museli pádlovat a řídit, abychom nenarazili do břehu.

Jak jsme vařili „zase špagety“. Nebo “zase paštika“ a poslední den „jé, paštika!“

Jak pan ředitel Šíma za námi přivezl v ruksaku vlakem do Újezda asi 20 kg melounů.

Jak profesor Pavlásek na kopci nad Zvíkovcem pokaždé ukazoval, že tam nahoře je pískovna, což je důkaz, že tam kdysi bylo moře.

Jak jsme tábořili u borovice nad Darovou.

Jak jsme tábořili na „Kosárně“. Název vznikl od „kosy“, neboť nám do rána zmrzla v lodích voda.

Jak jsme tam měli tůň utopených brýlí.

Jak celé dny pršelo a my museli spát v hospodě na zemi.

Jak celé dny pršelo a profesor Pavlásek se proslavil výrokem: „Já jsem asi zvláštní, ale já mám o hodně raději počasí, když svítí slunce a je teplo.“

Jak s námi jezdili Michi a Vaníček (naši studenti ze SAVu) a několik let byli naše „všechno“ – pomocníci, zachránci,opraváři, kamarádi (to jsou pořád), baviči, hráči, zpěváci.

Jak s námi byl na vodě indián Muni – „ten, který přichází odjinud“. Na upozornění, že všichni šli na dříví a že by mohl jít taky (seděl u ohně a brnkal si na kytaru), odpověděl, že je to práce pro „šmáty“, což byl výraz jejich „kmene“ pro ženy.

Jak jedna žákyně nemohla pochopit, že vodácký pozdrav je ahoj, a ne dobrý den. Pak se jí to zalíbilo natolik , že svým „ahóój“ zdravila každého, koho jsme potkali cestou přes město ke škole.

Jak jsme měli vždycky ve Zvíkovci nebo v Liblíně v krámě objednané jogurty, rohlíky a ovoce…

Anna Hradilová