Mirka Vokáčová (Kadlecová)

Poslední domácí úkol?

Po více než dvaceti letech jsem dostala (nebo si sama zadala?) domácí úkol. Zavzpomínat na studium na pedagogické škole v Berouně.

Když jsme v roce 1975 podaly přihlášku na „pajdu“, kamarádky nás varovaly: “Vždyť tam jsou jen samé holky!“ Tehdy to byla ovšem pravda. Naše srdce si přesto i zde našla své objekty lásky. Sem také směřuje řada našich vzpomínek.

Hned v „prváku“ nám škola umožnila a vlastně i zprostředkovala kontakt s druhým pohlavím na bramborové brigádě ve Vlašimi. Nás, studentky, ubytovali spolu se šermíři z Československa a Itálie! Vzpomínáš, Jarko K.? I pan profesor Hlaváček měl co dělat, aby svoje ovečky uhlídal před šermíři.

Ve „druháku“ byla úžasná chmelová brigáda spolu s průmyslovkou z Mladé Boleslavi. Ve třetím ročníku začaly první svatby. Viď – Hanko! Květo! Maruško! Méně čilá děvčata se pod vlivem přednášek pana profesora Boušeho vdala až ve „čtvrťáku“. Ty úplně nezadané pak mohly celé studium ukončit na posledním zvonění básní opěvující jednoho z profesorů:

Pepa Mareš, to je síla

Každý na něj jenom zírá

I prvandám zdá se sen

Pepa Mareš – idol žen!

To, že na „pajdu“ vzpomínáme rády, dokládá řada našich mini i velkých srazů. Velký dík patří naší třídní, paní profesorce Dagmar Dvořákové, která nás doslova protáhla všemi úskalími a nástrahami, které studium na pedagogické škole přineslo. DÍKY.

Mirka Vokáčová (Kadlecová)