Jaroslav Janík

Pamatuji se docela živě na den, kdy jsem poprvé vstoupil do budovy pedagogické školy. Nikdy předtím jsem nebyl ani v Berouně. Nevím už sice kolikátého, ale byl to zcela jistě překrásný červencový den, počátek prázdnin roku 1972. Školní budova byla tichá, malovalo se. Mne na opuštěné chodbě doslova odchytil drobný rtuťovitý mužík v košili s vyhrnutými rukávy. Byl to tehdejší ředitel školy Miloš Vrba, jak se záhy ukázalo. Kancelář, do které mě přivedl, spíše připomínala sklad nábytku. Za psacím stolem seděla a usmívala se sympatická blondýnka. Byla to sekretářka školy Eva Mikásková. Té jsem posléze podepsal nějaký papír, ředitel mi „udělil“ své první rady. A za pár minut jsem byl přijat do stavu zaměstnanců Pedagogické školy. Tak se v té době škola jmenovala. „Střední“ školou se stala až o několik let později. Procházel jsem se pak městem a pamatuji se, jak depresivně na mne působilo. Ani červencové sluníčko neskrylo špínu, oprýskanost a zanedbanost domů, ulic a uliček. Od jakési novější a výstavnější budovy na mne kynul zlatem se lesknoucí, neforemný chlapík bez čepice, Vladimír Iljič. Dobrá, říkal jsem si tenkrát. Chvíli pobudu, porozhlédnu se, něco zajímavého tady taky jistě poznám. A pak, zase o kus dál. Uplynulo více jak třicet let. Já tu jsem stále. Už téměř jako školní inventář. Naučil jsem se /snad/ tady žít i pracovat. A tak toto výročí je i pro mne tak trochu osobní výzvou. Výzvou k „proustovskému“ „hledání ztraceného času“. Času ztraceného a znovu nalezeného. Co jsou ztráty a co nálezy? Město za ta léta zkrásnělo. Nepochybně! I škola je jiná. Jaká? Jiná. Jiná je doba. Je možno se zhluboka nadechnout. Jsem ovšem o třicet let starší. Mládí je kdesi v nenávratnu. Odešlo s těmi oprýskanými šedivými domy a uličkami. I s těmi lesknoucími se chlápky v čepicích či bez. Dívám se někdy na tu dobu šedi s melancholickým úsměvem v duši. Jak by taky ne. Vždyť jsem přece byl /jsme byli/ o těch x let mladší…! Avšak ta možnost –- svobodné a hluboké nadechnutí. To snad za to stojí. Takže co jsem ztratil a co jsem nalezl?

Setkání s Jiřím Karasem. Pro mě setkání zcela zásadní. Pomohl mi nezištně orientovat se v nových pracovních úkolech. Jirka byl výborný výtvarník i metodik. Prožili jsme spolu ve výtvarném kabinetě nejdříve sami a pak společně s dalšími kolegy skoro deset let. Tolik let mu ještě osud vyměřil. Pomohl mi také orientovat se velice rychle i v „mezilidských“ vztazích na škole. Ty byly pochopitelně na počátku sedmdesátých let, řekněme, dost „specifické“. Sám zažil změny a čistky po roce 68 „na vlastní kůži“. Trpěl malostí a ubohostí nastupujících pořádků. Nikdy se ale nesnížil k tomu, aby ze svých názorů “ubral“.V těchto letech řádilo na školách tak zvané „IPVU“ /Ideově politické vzdělávání učitelů/. Bylo to regulérní bolševické vymývání mozků. Hemžilo se to tématy: KSČ, SSSR, Dělnická třída, Imperialismus, VŘSR, Únor, a to vše – na věčné časy. Slovíčka bylo možno libovolně přilepit k sobě a vždy vzniklo „nosné“ téma. Lektoři bývali buď z vlastních zdrojů, anebo přišel „expert“ odjinud. My, kteří jsme museli absolvovat tato školení, jsme byli oficiálně označeni jako politicky nezkušení a bezpartijní učitelé, s kterými je třeba politicky pracovat a prohlubovat jejich uvědomění. Mezi námi mladšími nechyběl pochopitelně nejstarší člen sboru Jiří Karas. Vím, jak těžce snášel ty někdy naprosto úděsné politické bláboly. Byl velice zodpovědný, měl rád pořádek a systém. Dokonce si, jako jediný, vedl sešit, kam si chtěl zapisovat „myšlenky“, jak říkal. Jenže sešit obsahoval jen názvy lekcí. Jinak zel prázdnotou. O myšlenku nebylo možno zavadit. Vzpomínám na jedno takové školení. Lektor byl jistý doktor, ředitel významné vzdělávací instituce. Zahrnul nás snůškou frází o demokracii a svobodě. O uvědomělosti atd. Nakonec vytáhl z kapsy nějaké prohlášení tehdejšího vrchního ideologa Biľaka, kterým to vše „stvrzoval“. Biľak byl tehdy, alespoň pro mnohé z nás, nejodpudivějším symbolem proradnosti a politického hochštaplerství. Bylo to všechno ponižující. Že tam musíme sedět a poslouchat všechny ty stupidity. Jiným takovým produktem normalizačního školství byly schůzky „mladých a začínajících“, kdy nás vedení školy informovalo, jak si počínat v práci s pedagogickou dokumentací apod. Toto sice už nebylo tak politicky „úderné“, ale často úsměvné. Paradoxně tyto akce měly úplně jiný dopad. Upevňovalo to „partu“ kolegů, kamarádů, kteří byli na jedné společné lodi. Plánovaly se různé akce, které s „výchovně vzdělávacím procesem“ měly pramálo co společného. Tenkrát vzniklo označení „SMAZ“ – Svaz mladých a začínajících. Trvá dodnes. Kdy už dávno nejsme začínající a už vůbec ne mladí. O každoročních akcích se vedou pečlivé záznamy s fotodokumentací Jirky Veverky. Letošní akce „Halouny“ byla dokonce aktuálně motivována stávajícím výročím. Zde nelze nevzpomenout na výbornou kamarádku a dobrou kantorku Danu Žaludovou. Bývala ozdobou našich výjezdů. Osud jí nedopřál ani padesáti let života. Těch pár roků, které s námi na škole pobyla, však stálo za to. Často na ni vzpomínám. I s pocitem jisté marnosti v duši. Marnosti nad předčasným odchodem z tohoto světa. Nedobře se k ní zachovala i škola. Její „vyhazov“ byl nespravedlivý.

Normalizační doba měla i své nároky na nás, výtvarníky. Vedení školy vytvořilo vždy na každý rok plán politických relací a nástěnek. Bylo tam mimo jiné naplánováno, kdo z nás výtvarně a hlavně přesvědčivě „zplodí“ politické výročí. Snažili jsme se, aby to bylo alespoň výtvarně, profesionálně únosné. Pro jakési „mezidobí“ kolega Němec vyřezal z papíru „rudou ikonu“ – Vladimíra Iljiče. Ta pak v nedlouhých obdobích mezi výročími odhodlaně zírala směrem západním a my měli pár dnů či týdnů klid. Žilo se od výročí k výročí, od jedné politické akce k jiné. Vše bylo ostře sledováno – „krajem“. Vrchním ideologem byl jakýsi soudruh K. To byl pojem. Jeho jméno se vyslovovalo šeptem. Symbol strachu a moci. Přesně o to šlo. Vychovat ze současných i budoucích učitelů oddané, výkonné, ustrašené pracanty. Krajští soudruzi se starali především o politiku, o brigády a branná cvičení. A využili každé příležitosti, jak dát najevo svou moc. Jednou z takových možností byly žádosti učitelů o cesty na „západ“. Ponižující martýrium různých dotazníků, potvrzení, interpelací, proseb bylo skličující. Pedagogická škola byla chápána především jako výchovné, rozuměj politicko – výchovné, učiliště. Tomu odpovídal dohled nad školou, formy a obsah učiva. Některé předměty svým obsahem byly skutečně ukázkové. Učil jsem v těch letech také pár hodin pedagogiky. Kapitoly, jako např. „výchova k vědeckému světovému názoru“ nebo „socialistická mravní výchova“, byly opravdové „perly“. Recitovat ty slaboduché ideologické „pravdy“ před inteligentnějšími žáky by znamenalo totální ztrapnění. A tak se všelijak kličkovalo, obcházelo, lavírovalo. Když to nešlo jinak, tak se alespoň mlčelo. V těchto normalizačních letech se prohlubovala přetvářka, dvojí, trojí morálka, lhostejnost, cynismus. To vše se nám mělo v budoucnu tvrdě vymstít.

Jednou z politicky sledovaných akcí byla také branná cvičení. Chci tady přispět jednou hezkou vzpomínkou. Nepamatuji si rok. Snad počátek osmdesátých let. Bylo to v květnu a byl nádherný parný den. Součástí cvičení byl asi 10 km usilovný pochod. Se zátěží. Jak jsem se zmínil, nádherné, skoro letní parno. Náhodnému pozorovateli se mohl naskytnout tento nevšední pohled. Krásnou berounskou jarní krajinou, někde pod Damilem, jdou malebné skupinky dívek. Dávno již odhodily zátěže někam do škarp při cestě, vysvlékly se do bikinek a spodního prádélka, na hlavy položily věnečky z pampelišek. S písní na rtech se pomalu blíží ke škole. V čele tohoto průvodu radostí rozzářený muzikant, pan profesor Krofta. Sice řádně oblečen, ale věneček z pampelišek má na hlavě též…Jak se tenkrát tvářili branně ideoví dohlížitelé a hodnotitelé, netřeba popisovat.

Když tak vzpomínám na normalizační roky, jejich prožívání se mohlo jevit jako pustá beznaděj. Jako život, který nemá rozumné východisko, jako tunel, beze světla na konci. Jak se s tím všichni mohli smiřovat? Předně se všichni nesmiřovali. Tak jednostranné to samozřejmě nikdy nebylo. Jak už jsem se zmínil, ideologický tlak na jedné straně byl paradoxně motivem pro aktivity mimo školu, mimo zaměstnání. Ve škole se vytvořila parta kamarádů, která dělala práci snesitelnou. No a pak zde byli studenti, respektive studentky. Existovala řada aktivit, činností, které vyvěraly z podstaty a charakteru práce pedagogické školy. Kurzy, pedagogické praxe, brigády, družební zájezdy do Levoče. A pochopitelně i mimoškolní aktivity, které ovšem škola neorganizovala. A protože doba byla tak „jalová“, zájem o podobné aktivity byl značný. Práce třídního učitele mi kromě pochopitelných a nutných starostí přineslo mnoho skutečně krásných zážitků a poznání. Po mnoha letech mohu říci, že mezi mými bývalými studentkami a studenty mám řadu osobních přátel. Teprve po letech, s odstupem času si dovoluji tvrdit, byť stále s jistými pochybnostmi, že práce měla smysl. Že se občas dařilo ovlivnit a motivovat žáky směrem, který v nadčasovém smyslu slova lze považovat za správný, životaschopný.

V sedmdesátých letech a počátkem let osmdesátých se jezdilo na branně turistické kurzy do Újezda nad Zbečnem, na Berounku. Byly to šťastné chvíle. Chvíle setkávání s krásnou krajinou, s příběhy Oty Pavla. Tyto akce nepostrádaly onu pravou romantiku táboření. Legendární je už dnes vlastnoruční „výstavba“ dřevěných záchodů, které se zúčastnil i tehdejší ředitel Miloš Vrba.

V blízkosti Berounky proběhla řada akcí. Happeningů, výstav v přírodě, hudebních produkcí. Něco zachytila fotografie, něco už zůstane jen v paměti účastníků. Cesty do Srbska, nádherné skály kolem řeky i srbské hospůdky by mohly vyprávět. Jeden z almanachů, který z podobné akce vznikl, byl uvozen citátem Johna Lennona: „ …..Definujte si svůj vlastní sen. To je přece příběh Beatles. Taky příběh Yoko. To je to, co dnes říkám. Utvořte si své vlastní sny. Když se vám chce zachránit Peru, běžte zachránit Peru. Můžete udělat cokoliv, ale nechtějte to na vůdcích a parkovacích automatech. Nečekejte, že Jimmy Carter nebo Ronald Reagan, nebo John Lennon, nebo Yoko Ono, nebo Bob Dylan nebo Ježíš Kristus to udělají za vás. Musíte to udělat sami. To je to, co velcí mistři říkají už od počátků věků. Můžou vám ukázat cestu a nechat na ní ukazatele směru. Návod je roztroušen v různých knihách, které dnes nazýváme svatýmii a zbožňujeme je pro jejich obálku a ne pro jejich obsah. Ale návod tu je, je pro všechny, vždycky tu byl a vždycky bude. Nic nového pod sluncem. Všechny cesty vedou do Říma. Jenže jiní lidé vám v tom nepomůžou. Já vás neprobudím. Vy se musíte probudit sami. Já vás nevyléčím. Vy se musíte vyléčit sami“.

Bylo to v duchu tehdejší naší, a nejen naší, „filosofie“. Vy máte svého Lenina, nechte nám našeho Lennona. Taková byla doba. A já tím chci jen naznačit, že se dalo žít nesvázaně a relativně svobodně. Jen se muselo chtít. Za tyto chvíle vděčím svým mnohým žákům i kolegům, kteří se podobných akcí účastnili. Jirka Veverka, Dalibor Hejda i další. Nemohu zde vyjmenovat všechny své studenty, kteří se nemalou měrou podíleli na zdaru oněch akcí. Oni, nebo spíš ony si jistě vzpomenou na výjezdy do divadla Na zábradlí, vzpomenou na akci „Vrtbovská zahrada“, na výjezdy do pražského planetária, na akci „hlemýždi“ v bytě Evy Mikáskové atd. atd. Organizovaly se téměř ilegální akce „Vánoce“, setkání s biblickými příběhy. Měli jsme „své“ oblíbené básníky – Préverta, Hanče, „svého“ Bohumila Hrabala. Jedna miniakce se konala dokonce až v Kersku, v hospůdce „Hájenka“.V kerském lese jsme měli svůj „utajený“ strom…

Do této „party“ patřil i Libor Ditrich. Nebyl z mé třídy, ale stali jsme se posléze přáteli. Když jsem byl na vojenském cvičení v Benešově, bydlel jsem u něj v domečku v Louňovicích p.Blaníkem. Na Malém Blaníku jsme si tenkrát uspořádali soukromý půlnoční happening. Zpráva o Liborově předčasné smrti patří mezi ty, s kterými se jen těžko smiřuji.

Řeka vždy v mém životě hrála významnou roli. A je to tak stále. Když přecházím po mostě přes řeku a podívám se směrem k tetínským skalám, mám pocit, jako by právě tam odplouvaly a za zátočinou mizely všechny ty příběhy, o kterých tady mluvím. Je v tom trochu nostalgie. Asi to souvisí s věkem.

Řeka však taky dokáže ukázat, „zač je toho loket“. Ale když vody opadnou, jako zázrakem se odněkud vynoří staří přátelé. Studenti a kamarádi. Věci se zase dají do pořádku, rány se zacelí. Řeka se ztiší a zase začne žít novými příběhy. Ale ty už asi patří do jiné knížky. A tak nakonec říkám, že roky na pedagogické škole v Berouně byly dobré roky.

Jaroslav Janík