Eva Mikásková – Interview

Evo, kdy jsi přišla na Pedagogickou školu, pamatuješ se na tu dobu?

Pamatuji. Pochopitelně. Bylo to 3.ledna 1960. Škola byla přeložena z Příbrami do Berouna několik málo  let předtím.  Ředitelem byl Justin.

Takže tebe přijímal ředitel Justin.

No, přijímal mě Velíšek. Justin tam tenkrát nebyl. A zástupce  Belfín taky ne. Takže mě přijímal Velíšek. Mladíček Velíšek. Bylo mu něco málo přes třicet. Já jsem si myslela, že je to ředitel…ale pak jsme se dohodli. Seděl tam za takovým obrovským stolem. Přes dva metry musel mít ten stůl. Pamatuješ se na něj?

Ne, tak na ten stůl se nepamatuji. Když já přišel na školu, stoly byly už jaksi „normalizovaných“ rozměrů. A kde byla ředitelna?

Ve druhém patře. Tam  byla až do  půdní přístavby v devadesátých letech. V ředitelně jsme seděli všichni tři. Ředitel Justin, zástupce Belfín a já. Z ředitelny se chodilo na balkón. Ten se později stavebně upravil a vznikla malá místnost. Tenkrát se ještě topilo v kamnech. Můj otec ve škole topil. Někdy koncem šedesátých let se začalo stavět centrální topení. Všechny stavební úpravy těch let jsou spojeny se jménem Šlemín. To byl ředitel „Obchodky“. Postavil tenkrát taky koridor mezi budovami.

Jaký byl Justin? Jaký byl ředitel? Co to bylo za člověka. Já už jen o něm slyšel několik historek.

Učil matematiku, fyziku. Moc zábavy s ním nebylo, udržoval si odstup. Myslím, že se ho kantoři i trochu báli. Nevím, jestli je to to pravé slovo. Ale on nebyl zlý. Miloval svoji malou dceru Alenku.  Alenka, ta byla vždy to první. Rád a často o ní mluvil. Občas se rozčilil, někoho nařknul třeba neoprávněně. Ale pak ho to mrzelo. Vzpomínám, jak jednou napadl profesorku Hájkovou, že „odcizila“ klíč od maňáskárny. Ta se hrozně urazila a dlouho s ním vůbec nemluvila. Justina to mrzelo. On už takový byl. Snad trochu neohrabaný v jednání. S některými lidmi se asi příliš v lásce  neměl. Žádná velká legrace s ním nebyla. A také byl technicky dost nešikovný  Pamatuji se, když v roce 1961 vzlétl do vesmíru Gagarin. Ředitel totiž neuměl zapnout rozhlas. Běhal zmateně po škole, já to zapojit taky ještě neuměla. Až Belfín to zařídil. A Justin mohl pustit do školního éteru tu slavnou zprávu. Když se pak stal ředitelem Belfín, tak to už bylo jiné. Jiná atmosféra. Úplně se proměnila. To jsme se scházeli i o přestávkách ve sborovně. Zpívalo se, hrálo na kytaru. Do sborovny se chodilo kouřit, povídat.

To bylo tenkrát ve škole tolik kuřáků?

Skoro všichni doslova „hulili“. Ve sborovně kolikrát nebylo vidět na krok. Kouřilo se, povídalo a zpívalo. Všichni žili pospolu. Byly to vztahy skoro rodinné. Ale až za Belfína. Předtím ne. To až  později se všichni  rozutekli do kabinetů.V té době, o které mluvím, měl kabinet jen Jirka Karas a Franta Hampl. Ale ti samozřejmě o přestávkách taky do sborovny chodili.

Tak to je změna. Dnes jsou ve škole dva, tři spíše sváteční kuřáci. Kromě žáků, pochopitelně. Zvyk o přestávce chodit pravidelně do sborovny ale u Jirky Karase zůstal. To už já pamatuji. Jak vzpomínáš na Karase?

Karas mě učil už na gymplu. To byly senzační hodiny. My jsme malovali a on nám při tom hrál na kytaru. Voskovce, Wericha, Ježka. Parťák. Byla s ním veliká legrace. Byl král večírků, všech mejdanů. To já mohu potvrdit. Byl to výborný kantor. Naučil a přitom jsme se na jeho hodiny doslova těšili. Přitom nikomu nic neodpustil. Byl to zároveň důsledný a náročný profesor.

Po roce 1968 se asi leccos změnilo?

No to jistě. Především to odnesl ředitel Belfín. Přitom v té době, v září 68 byl v lázních. Ale hodili na něj všechno. Stávky a kde co. S tou obrodou souhlasili ale všichni. Pak ale byly pohovory, kdo souhlasí se vstupem vojsk. Tam se to pak začalo lámat. Kdo se jak stavěl, se dalo posoudit až z důsledků. Já jsem tam do té partaje taky lezla. Vlastně jsem ještě ani nebyla přijata, a už jsem zase byla venku. Oni se mě tenkrát zeptali, jestli do KSČ opravdu chci. Já  řekla, že ne, a bylo to. Celkem v klidu. Jenže Belfínovi zakázali úplně učit. Musel dokonce z Berouna. Hampl musel ze školy, vyloučili nebo vyškrtli taky Karase. A ještě další, ale to už si nepamatuji. Karas nesměl být už třídním učitelem. Ředitelem se stal Miloš Vrba. To bylo tenkrát obrovské překvapení. Doba skoro bezstarostné pohody se už nikdy nevrátila. Ona to tedy taky taková úplná idylka nebyla. Ale hezky se na tu dobu před 68. rokem vzpomíná. Byli jsme mladí. A co se přitom nadělalo práce. Když bylo potřeba, tak jsme šli do školy i v sobotu, někdy i v neděli. Když bylo přijímací řízení například.  To jsme také měli 500, 600 přihlášek. Všechno se psalo na stroji nebo ručně. Žádné kopírky.  Pokud jsme něco rozmnožovali na cyklostylu, byl to hotový obřad. Blány se musely evidovat. Byly očíslované. Evidovaly se i ty pokažené. Aby si snad někdo netisknul něco protistátního. Brali jsme každého pátého, šestého zájemce. Seznam přijatých se poslal na KSČ a ti si to tam sami ještě upravili podle svého. Ale o tom jsme my nic neměli vědět. To si dělali oni, ředitel a školní organizace strany.

V budově byla také národní škola?

Ano. Čtyři třídy. Byli tam jen čtyři učitelé. Štička, Grunwaldová. Košařová, Rajnová. Měli svoje ředitelství, ale byli vlastně s námi. My jsme je vypláceli, s námi  také táhli partu.

Ty jsi zažila všechny ředitele.

Ano. Nastoupila jsem za Justina. Pak přišel Belfín. To bylo, asi nejen pro mne, nejkrásnější období. Byla jsem mladá a ve škole byla krásná parta. Na to se nezapomíná. Dalším byl Miloš Vrba, který na škole učil chemii a biologii. Škola se zvětšovala. Byla jiná doba. Myslím, že lidi už k sobě neměli tak blízko. Ale ty různé oslavy byly pořád prima. Pak přišel Mirko Kunc. Byl to můj spolužák z gymnázia. Někdy jsem viděla, jak kantoři vycházejí z ředitelny pěkně naštvaní. Nevím, co se tam dělo. Ředitelna byla už dávno ve zvláštní místnosti.V tom přestavěném balkonu. Idyla to už zdaleka taková nebyla. Po roce 1990 přišel Láďa Šíma. Začalo se stavět. Půdní prostory, ateliéry. A před tím ještě dramatický sálek. Odešla jsem v roce 1993 do penze. Ale jak říkám, vycházela jsem s každým ředitelem. I se zástupci. A že jich taky pár bylo.

Vím, že jsi byla zvána i na studentské akce.Večírky. To se už dnes nenosí.

Všechno se mění.Ve škole se pořádaly různé oslavy. Den učitelů, MDŽ. Pekla se kuřata. Bylo s tím spousta práce, ale bylo to prima.  Když ještě nebyly internáty, studenti bydleli na privátech. I u nás jich několik bydlelo. Vzpomínám na Libora Ditricha. Taky bylo u nás docela veselo. Kde jsou ty časy. Na to pěkné se  rádo a dobře vzpomíná. Asi je to tak dobře. Nepříjemnosti rozmaže čas. Naše paměť je někdy dost zvláštní.

Chtěla bys vrátit čas?

Nevím. Mládí je hezké. Některé chvíle ve škole byly opravdu krásné. A některé lidi bych zas ráda viděla. Jenže to nejde. Karas, Chrobák,  Vrba, Hájková, Vavříková, Hrudková, Velíšek, ti všichni už nežijí.  Zůstaly jenom ty vzpomínky. Ale já jsem teď docela spokojená. Mám hezký byt, klid. Jen ty nohy, kdyby mi lépe chodily….

Evo, díky za povídání.