Renata Wenzlová – Mé začátky na pedagogické škole

V prosinci roku 1956 jsem dostala nabídku učit na pedagogické škole. Zemřel M. Satoranský a já jsem po něm převzala nejen celý úvazek a rozvrh hodin, ale i funkci “bezpečnostního referenta”. Před vstupem si mne “oťukl” tehdejší ředitel Justin a byl prý spokojen. U nás doma zjistil – jedno dítě, babička na hlídání, celkem pořádek – a tak mě vzal. Pro práci na druhém stupni jsem měla aprobaci i dost zkušeností, takže jsem se brzy zapracovala. I v tak neobvyklých předmětech, jako je skupinová výuka hry na hudební nástroje, metodika hudební výchovy apod. Pan ředitel byl začas u mne na hospitaci v dálkovém studiu, a protože jsem uložila úkol – to znamená další cvičení, byla jsme pochválena. Moje dcera chodila do mateřské školy, v níž praktikovaly studentky školy. Ty z ní tahaly vědomosti o naší rodině a malá Rena po nich zase vzkazovala, abych si už pro ni přišla.

Pedagogický sbor mne pěkně přijal a já jsem byla u vytržení, kde jsem se to ocitla. Teprve časem jsem zjišťovala, že i tady působí jen lidé. Např. sbor byl rozdělen na A a B podle kvality. Já jsem automaticky prý měla být v B skupině, protože jsem byla nová.

Současný ředitel brzy odešel na vyšší místo inspektora a na jeho místo nastoupil kolega Josef Belfín. Nový ředitel byl spravedlivý při oceňování práce každého pedagoga, vlídný a přátelský a přitom velmi náročný. Jak se přibližovalo “pražské jaro”, škola se pod jeho vedením stávala zcela samostatným subjektem. Nadřízené orgány rezignovaly, věděly, že ředitel udělá vše, jak uzná za vhodné, bez ohledu na příkazy. Začala atmosféra pohody, radosti z práce a zdravého sebevědomí každého z nás.

Na škole byly odborné předměty na vysoké úrovni. Pedagogika a psychologie, všechny výchovy. Tělesná, hudební, výtvarná. Studentky si osvojovaly metodiky nejen s ohledem na pedagogickou praxi, ale i pro příští práci na mateřských školách i školních družinách. Přátelské vztahy byly i mezi učiteli školy a jednotlivými cvičnými školami. Profesoři brali hospitace při pedagogické praxi velmi vážně a cvičné učitelky byly na své svěřenkyně velmi náročné. Jarmila Hájková naháněla svou mimořádnou náročností cvičným učitelkám “hrůzu”. Ještě po letech vzpomínali na školách na tuto výbornou a osobitou profesorku. Doba normalizace byla dobou brigád všeho druhu. Na podzim, na jaře. Souvislé čtrnáctidenní brigády. Pan ředitel věděl o mých potížích s průduškami. Velmi jsem ocenila, že mě v době nepříznivého počasí do “terénu” neposílal.

Pro hudební rozvoj dětí se dělá opravdu mnoho. Sborový, sólový zpěv, instrumentální skupiny. Často jezdíme na opery a koncerty. Jednou jsem rozdělila řadu koncertů Pražského jara mezi čtyři třídy a pak po celý měsíc jezdila do Prahy a v noci vlakem domů. Možná, že pro některé to byl první nebo poslední koncert.

Někteří mladší kolegové už možná ani neznají pojem prázdninové zastupování ve škole. Většinou týden. Přinesla jsem školní poštu, sem tam něco pomohla sekretářce, nakrmila rybičky Franty Hampla. Hubovali jsme na to, ale ono to mělo i něco do sebe. Po chaotickém konci školního roku klid prázdné školy. Vzpomínám si, jak jsme jednou se sekretářkou Evou Mikáskovou vyjely do Prahy přivítat nově narozeného chlapečka Blanky Fuksové.

Po roce 1968, kdy ”spřátelená” vojska “dočasně” obsadila naši zem, jsme se obávali nejen o svůj osud, ale i o osud ředitele Belfína. Právem. Pro něho to byl začátek jeho odchodu ze školství.

Tenkrát jsme ještě /až na malé výjimky/ bývali na sebe hodní. Jednou vešla kolegyně Viktorie Hrudková do mé třídy a pravila: “Renátko, neviděla jsi někde Adolfka”? /kolegu Adolfa Chrobáka/. Třída samozřejmě zabouřila smíchem a kronikáři okamžitě zapsali do svých pamětí. Na škole se i hodně slavilo. Různá oficiální i soukromá jubilea. Vešli jsme se k jednomu stolu ve sborovně. Hlavně se při nich muzicírovalo, hrálo. /Belfín kytara, dudy i jiné nástroje, Jirka Karas kytara, Adolf Chrobák housle, trubka a další/. To už se v takovém rozsahu neopakovalo.

Ještě se vrátím ke koncertům. Návrat domů v noci “flamendrákem” nebýval pro samotnou ženu žádná legrace. Stávalo se, že se někdy zadní řady rozmnožily už cestou tam o “doprovod” mužského rodu. Oficiálně nešlo nic vytknout, ale obav z možných komplikací mne nikdo nezbavil. Oddechla jsem si teprve, když jsem třídu předala do internátu. S jednou dívkou jsme měly společnou cestu skoro až domů. Obrat nastal, když se naše cesty o pár bloků rozdělily. Uslyšela jsem volání o pomoc. Bez rozmyslu jsem se s deštníkem v ruce řítila za blok domů, v němž dívka bydlela. Nějaký mladík jí bránil zazvonit u domu. Zuřivě jsem se na něj hnala, a on nečekal. Dívka zazvonila, zmizela hbitě v domě, dveře se zavřely, a já jsem zůstala sama.. Běžela jsem rychle domů a teprve tam jsem se rozklepala.

Ještě bych ráda napsala o několika profesorech tehdejšího pedagogického sboru.

Všemi milovaný Jirka Karas. Poslední léta mu ztrpčily státní dráhy. Denně dojížděl a známý šlendrián na železnici mu vzal značný kus zdraví. Důchodu si moc neužil. Jednoho roku jsme měli s Jirkou společný “výjezdový” den za praxí. Bral si své auto, a tak se ušetřilo na jízdném. Jirkovi vděčím za to, že mně, lačné po poznání, ukázal cestou mnoho památek a krásných krajů. Ve výtvarném kabinetě byl suverénním vládcem. Když začas přišla mladičká kolegyně Lída Kuncová, přijal ji pěkně a pomáhal jí, jak mohl.

S kolegyní Hrudkovou jsem léta bydlela v jednom domě. Jednou ráno zazvonila, měla svěšenou ruku. Uklouzla a zlomila si ji. Ruku jsem jí fixovala do dlah a s kolegou Velíškem ji odvezli do nemocnice. Když lékaři sňali mé improvizované dlahy, rozesmáli se. Dlahy byly ze dvou dřevěných pravítek, umazaných od inkoustu.

Stejně jako Jirka Karas mne ještě na gymnáziu učila i Jarmila Majerová. Měla jsem ji ráda už tam. Bohužel jako kolegyně jsme spolu dlouho nepůsobily.

U Jaroslava Velíška jsem si nejvíce vážila jeho lásky k hudbě a jeho přirozené muzikálnosti. Koncerty Talichova Berouna a Klubu přátel hudby navštěvoval skoro až do posledních chvil svého života. Když jsme se vracívali s celou partou z koncertů, spolu ještě se Zdenou Krestovskou – Juklíčkovou, cestou se často zastavoval a zasvěceně probíral s námi celý koncert. Měl výborný odhad, velkou posluchačskou zkušenost. Miloval Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů i mnoho jiných osobností, např. ovlivněných džezem. O hudbě i hodně četl a znal mnoho zajímavých podrobností a dovedl o nich poutavě vyprávět. Stávalo se, že když jsem učila o Janáčkovi a on byl někde v blízkosti, přiznal se, že musel přerušit výklad a spolu se třídou poslouchal moji hru na klavír. Přiznám se, že mi to velmi lichotilo.

Zdeňka Juklíčková je jednou z těch, kteří mně usnadnili přechod na pedagogickou školu přátelským chováním a cennými informacemi. Když se po čase stala zástupkyní nového ředitele, převzala jsem její třídu. Pro její popularitu jsem se ocitla v nelehké situaci. Uchovala si veliký elán a kondici. Na koncerty s námi chodila i Lída Filipová. Spolu jsme působily ještě v Loděnici. Už tam jsme se snažily pozvednout úroveň našich předmětů. Lída dokázala schopné studentky nadchnout pro kulturu pohybu. Jeden rok při specializaci dostala nápad podpořit cvičení živou hudbou. Ve svém jediném okénku jsem vždy doběhla do tělocvičny a improvizovala na klavíru podle rytmu a tempa cvičících. Bylo to náročné, zadarmo a nikdo o tom ani nevěděl. Lída je také naprosto “nezničitelná”. Myslím, že by udolala mnohem mladší kolegy.

Podobných příběhů by se našlo víc. Tyto však postačí za všechny.

Renata Wenzlová