František Hampl – Škola, která se stala mým osudem

Na Pedagogickou školu v Berouně jsem nastoupil v roce 1956 po působení na Pedagogické škole v Chebu. Patnáct let, které jsem vyučoval na berounské škole, patří k nejkrásnějším rokům mého života. V budově obchodní akademie, kde druhé patro připadlo později pedagogické škole, vyučoval mnoho let před válkou můj otec, a snad i proto mi připadalo toto místo tak blízké.

V době, kdy jsem na školu nastoupil, řídil školu fyzik a matematik Justin, ale daleko víc než s ním jsem se sblížil s řadou výborných kantorů, kteří tvořili velmi stmelený profesorský sbor. Nevím, koho jmenovat na prvním místě, ale snad profesora Jaroslava Velíška – češtináře a “arbitra elegantiarum” naší školy. Před nedávnem odešel už navždy a snad se na nás dívá z věčnosti se svým trochu sarkastickým úsměvem a se svou velikou lidskou laskavostí. Češtinářka Viktorie Hrudková byla váženou a moudrou osobností naší školy a cítil jsem k ní velké sympatie a měl před ní opravdový respekt. Často na ni vzpomínám s vděčností a úctou. Nemohu se nezmínit o výtvarníku Jiřím Karasovi, který dovedl své žáky nadchnout pro výtvarné umění a naučit základním dovednostem ve výtvarném projevu. Jeho přítomnost dodávala celé škole velmi osobitý ráz. Na chodbách byly vždy vystaveny pozoruhodné výtvarné práce žákyň a v mezipatře vytvořil velikou malbu na omítce s motivem Alšovy kresby. Přitom to byl výborný kamarád a vynikající hudebník – trumpetista a kytarista. Účastnil se mnohokrát sjíždění českých řek s žáky a kantory a táboráky při jeho kytaře a zpěvu měly veliké kouzlo a není možno na ně zapomenout. Na těchto plavbách s námi často bývala i stará paní, ale zdatná tělocvikářka a tábornice Jarmila Majerová, která o nás vždy mateřsky pečovala. Na škole vedla taneční kroužek a byla vždy plná energie. Nezapomenutelný byl výlet do Nízkých Tater, který zorganizovala pro třídu, kde jsem byl třídním. Jako začínající kantorka vyučovala několik let, podobně jako mnoho českých učitelů, na Slovensku, a tak nám byla vynikající průvodkyní a mně milou přítelkyní i v pozdější době. A ještě o jedné Jarmile našeho pedagogického sboru bych se rád zmínil – o Jarmile Hájkové, která vyučovala pedagogiku a psychologii, tedy předměty pro školu klíčové. Byla to kultivovaná a noblesní paní a do jejího odchodu na věčnost jsem se cítil být jejím přítelem.

V období této staré gardy vyučovalo na naší škole mnohem více kantorů, ale vzpomínat na každého zvlášť v této krátké stati už nedokážu.

Ještě těsně před odchodem na berounské gymnázium jsem si velice oblíbil třídu absolventek středních škol, které se přihlásily k dvouletému doplňovacímu studiu pro vychovatelství. Snad proto, že byly starší, byly to dívky velmi ukázněné, pracovité a v myšlení vyspělé. Prožívali jsme společně dobu krásného jara před srpnem 1968 i ponižující dobu po něm. Nerad jsem se s nimi loučil. Nikdy nezapomenu také na třetí třídu budoucích učitelek mateřských škol, která se právě v době mého nástupu na školu přestěhovala z Příbrami do Berouna. Já jsem byl v té době ještě poměrně mladý kantor a jedna ze studentek této třídy se mi nesmírně líbila. A protože jsem poznal, že bych u ní měl možná naději, osmělil jsem se a s velkými výčitkami svědomí začal s ní krátce před její maturitou chodit. A po maturitě se stala mou milovanou manželkou a žijeme spolu v krásném a šťastném manželství nyní už nejen v mém, ale i jejím důchodu. U ní jsem si ověřil, jak výborně vybavila pedagogická škola své absolventky nejen pro jejich zaměstnání, ale i pro rodinný život.

Později přišly i krásné roky na škole v šedesátých letech za citlivého a precizního ředitelování pana Josefa Belfína – i krušné a nedůstojné roky po roce 1968. Ale to jsem byl přeložen na berounské gymnázium, a to už je jiná kapitola mého života. Na pedagogickou školu se v myšlenkách vracím velmi často, a zvláště intenzivně při sjezdech abiturientek a abiturientů této školy, kde si znovu a znovu uvědomuji, jak skvěle připravila tato škola své žáky nejen do zaměstnání, ale i do života. Stále si myslím, že k této škole i po tolika letech ještě patřím.

František Hampl