Historie školy

Obchodní školství je nejmladším výhonkem košatého stromu české školské soustavy. Přesto má poměrně dlouhou tradici. Jeho prvopočátky v rakouské monarchii, jejíž jsme byli součástí, souvisejí s teorií některých dvorských národohospodářů, kteří hodlali zvýšit hospodářskou moc státu především aktivní bilancí zahraničního obchodu (tzv. merkantilisté). K tomu však bylo třeba vzdělaných úředníků i podnikatelů. Proto se již císař Karel VI. obíral úmyslem založit školu, která by podobné odborníky vychovávala. Nicméně první obchodní školu však uvedla ve skutečnost až jeho dcera, císařovna Marie Terezie, v roce 1770 založením vídeňské Realhandlungsakademie. Obchodní školství však dlouhou dobu zůstávalo pouhou popelkou v tehdejším školském systému. Teprve velký ekonomický rozmach v polovině 19. století si vynutil další rozvoj obchodních škol.

Prvním ústavem tohoto typu u nás se stala pražská německá obchodní akademie v roce 1856. Analogický ústav s českým vyučovacím jazykem pak vznikl o 15 let později, opět v Praze. Po něm následovaly brzy další, včetně nižších obchodních škol, které sloužily především jako přípravky pro obchodní akademie. Od roku 1906 na tyto školy měly přístup i dívky.

V roce 1918, krátce před vznikem Československé republiky, působilo v českých zemích již 11 čtyřletých obchodních akademií a 27 dvouletých obchodních škol. Byly však rozmístěny velmi nerovnoměrně. Kupříkladu v oblasti mezi Prahou a Plzní se nenacházela ani jediná obchodní škola. Proto nikoho nepřekvapilo, že se po vzniku republiky o zřízení podobné školy ucházel i průmyslový Beroun s poměrně rozvinutým obchodem a průmyslem.

Situace školství v Berouně nebyla zrovna příznivá. Kromě několika obecných a měšťanských škol tu v oblasti středního školství (nepočítáme-li různé odborné kurzy) existovaly Zimní hospodářská škola, zaměřená na zemědělský dorost, Letní hospodyňská škola a především Reálné gymnázium, které bylo od svého založení v roce 1910 vydržováno okresním zastupitelstvem a městem Berounem. To vyžadovalo obrovské finanční náklady, a tak na založení nové obchodní školy nebylo pomyšlení. Teprve poté, co gymnázium převzal stát (1919), byla uvolněna cesta ke zřízení obchodní školy v Berouně
(Návrh na zřízení Obchodní akademie v Berouně – Národní shromáždění r. 1920)

Prozatímní Kupecká škola pokračovací v Berouně existovala již před první světovou válkou (vydržovalo ji místní obchodní grémium), ale neměla požadovanou úroveň, poskytovala jen základní vzdělání pro maloobchodníky. Proto berounské městské zastupitelstvo rozhodlo 18. srpna 1919 o zřízení dvouleté Městské obchodní školy. Ministerstvo školství tento záměr obratem schválilo, a tak se přípravný výbor mohl pustit do práce. Prvním úkolem byla volba ředitele. Nutno přiznat, že v tomto bodě měl výbor neobyčejně šťastnou ruku. Zvolil dosavadního ředitele Vyšší obchodní školy v Dolním Kubíně na Slovensku, pouze třicetiletého Antonína Bednáře (1889-1940). Tento neobyčejně agilní a schopný organizátor i pedagog byl zároveň dobrým znalcem lidí. Právě jeho zásluhou se škola záhy rozvinula v jeden z nejprestižnějších ústavů ve středních Čechách, mimo jiné i díky pochopení 18ti členného kuratoria, které školu řídilo a financovalo (zasedali zde především představitelé města Berouna). Třetinu nákladů hradilo město a dvě třetiny pak samosprávný okres.

Bednářovi se podařilo sehnat kvalitní učitelský sbor, jehož páteří se stalo 9 profesorů Reálného gymnázia v Berouně. Vyučovali současně na obou školách, někteří pak přešli do obchodní akademie natrvalo (Kazda, Kolář, Mucha, Novák a Prošek). Dalších 24 profesorů získal z různých škol a z praxe. Tento sbor zároveň poskytoval možnost bezproblémového přechodu na čtyřletou obchodní akademii, se kterou ostatně kuratorium vbrzku počítalo.

Nyní se čekalo už jen na zájem žáků. A ten předčil všechna očekávání. K zápisu ve dnech 12. – 14. září 1919 se dostavilo 48 žáků a 55 žákyň, a to nejen z berounského a hořovického okresu, ale i z míst poměrně vzdálených. Mohl se přihlásit každý, kdo absolvoval obecnou školu (pětitřídní) a měšťanku (trojtřídní). Vzhledem k velkému zájmu mohla být již v prvním školním roce zprovozněna filiálka berounské obchodní školy v Počaplech, která zabezpečovala jeden ze tří jednoročních obchodních kurzů pro dospělé (celkem se 75 posluchači). Vzhledem k tomu, že Bednář patřil k velkým příznivcům družstevního hnutí, které se po vzniku republiky rozmáhalo, otevřel i čtyřměsíční družstevní kurz s 59 posluchači, který se v roce 1920 proměnil v samostatnou dvouletou Družstevní školu v Berouně. Vychovávala úředníky spotřebních, úvěrních, zemědělských a jiných družstev. Navíc byla k obchodní škole přičleněna i zmíněná kupecká škola se 17 žáky. Celkem tedy obchodní školu s přidruženými kurzy a kupeckou školou v roce 1920 navštěvoval 251 žák.

Na obchodní škole se tehdy vyučovalo češtině, němčině, kupeckému počtářství, nauce obchodní a směnečné, korespondenci a písárenské práci, účetnictví, cvičnému kontoru (bankovní účetnictví), zeměpisu, občanské nauce, nauce o zboží, těsnopisu a krasopisu. Nepovinnými předměty byly francouzština a psaní na stroji.

I když zákon o organizaci obchodního školství vyšel až v roce 1922, díky aktivitě ředitele Bednáře a ochotě městských radních bylo rozhodnuto již 19. ledna 1920 o vzniku čtyřleté obchodní akademie, která by působila vedle stávající dvouleté obchodní akademie a družstevní školy. Ministerstvo tento záměr schválilo 6. května 1920. Vyučovacími předměty se staly cizí jazyk s korespondencí, zeměpis tržební a obchodní, dějepis všeobecný a obchodní, algebra, politická aritmetika, měřictví, kupecké počty, přírodopis, fysika, chemie a chemická technologie, nauka o zboží a mechanická technologie, nauka obchodní, obchodní korespondence, účetnictví, cvičný kontor, právo směnečné, obchodní a živnostenské, národní hospodářství, krasopis a těsnopis. K předmětům nepovinným náležely moderní jazyky, cvičení ze všeobecné analytické chemie, praktická cvičení z nauky o zboží, německý těsnopis, tělocvik a psaní na stroji.

Nové škole však scházela základní podmínka pro další rozvoj – totiž vhodná budova. Vyučování probíhalo provizorně v budově obecné chlapecké školy v Plzeňské ulici (dnešní 1. ZŠ). Tyto stísněné prostory však nedostačovaly náročným potřebám výuky, proto již počátkem 20. let vypracoval ing. arch Zdeněk Pštross z Prahy plán skvělého komplexu budov u Litavky poblíž železničního nádraží, který ovšem pro svou náročnost musel být omezen a navíc realizován po etapách. Za pomoci státu, obchodního grémia, pražské obchodní a živnostenské komory se podařilo novou budovu otevřít již 15. listopadu 1922. Akademický areál se pomalu rozrůstal a město obohatil o novou architektonickou dominantu. V roce 1924 přibyla ředitelská vila, o dva roky později první přístavba, která rozšířila školu o 4 učebny, přednáškový sál a studentský internát. Ten byl určen pro chlapce a otevřen od 1. září 1926. Sloužil především pro nemajetné studenty. Počet ubytovaných přespolních žáků se pohyboval mezi 100 – 120. Další rozšíření areálu přinesl rok 1934, kdy pravé křídlo povyrostlo až do úrovně II. patra, a rok 1936, kdy byl realizován domek pro byty školníků podle arch. J. Kunce.

Zdaleka nejrozsáhlejší přístavbu získala škola až v roce 1938. Kuratorium zadalo velkorysou stavbu moderní tělocvičny podle plánů berounských architektů Jana Slavíka a Josefa Kunce. Umělecké výzdoby průčelí se ujal pražský sochař Zdeněk Dvořák. Nešlo jen o stánek k posílení těla, ale i k povznesení ducha, neboť se tu konala také divadelní představení. Budovou tělocvičny byl v podstatě stavební vývoj obchodní akademie zhruba ukončen.

Poté, co měla škola k dispozici novou budovu, nic nebránilo jejímu dalšímu rozšíření. Aktivní ředitel Bednář založil hned několik speciálních měsíčních kurzů pro obchodníky a živnostníky, pro sociální pojišťování, kurzy pro důstojníky, dělnické kurzy , kurzy pro členy závodních výborů, kurzy psaní na stroji a jazykové kurzy (němčiny, angličtiny, francouzštiny a esperanta). Po provedené první přístavbě si mohl dovolit přičlenit k obchodní akademii od roku 1929 odbornou hostinskou školu, která se později změnila na odbornou školu pokračovací pro živnosti potravní (pro dorost hostinský, pekařský a řeznický). Také hospodyňky nepřišly zkrátka. Od roku 1928 se mohly vzdělávat na nově založené Veřejné odborné škole pro ženská povolání při Obchodní akademii v Berouně. Tato škola se však záhy osamostatnila.

Ředitel spolu s profesorským sborem se snažil předat žactvu nejen špičkové teoretické znalosti, nedílnou součástí výuky se staly exkurze a zájezdy do obchodních, průmyslových a peněžních závodů nejen v Berouně, ale pokud to poměry dovolily, i do zahraničí. Již od počátku 20. let organizoval Bednář abiturientské kurzy do Lipska, Drážďan, Bratislavy a Vídně a jiných měst, včetně francouzských.

Samozřejmostí byla i starost o kulturní program pro žáky, především pořádání zájezdů do pražských divadel. Studenti sami pak aktivně hráli divadlo v rámci studentských akademií a dokonce založili školní orchestr. Účastnili se s úspěchem i nejrůznějších sportovních soutěží.

Nezapomínalo se ani na nemajetné studenty. Vždyť středoškolské studium v té době nebylo nijak levnou záležitostí. A tak již v roce 1921 vznikla Masarykova nadace, která těmto studentům hradila většinu nákladů se studiem spojené. Ve 30. letech byly založeny ještě další dvě. Nadace významně podporovali finančními dary místní průmyslníci a živnostníci, často rodiče studentů.

Éra ředitele Antonína Bednáře, bezpochyby nejslavnější v dějinách ústavu, skončila v roce 1931, kdy odešel na ministerstvo školství. Řízením ústavu kuratorium pověřilo Karla Dusila, který do této doby působil jako ředitel chrudimské obchodní akademie. Vedení ústavu se ujal od roku 1934 a zároveň vyučoval matematiku. Dusil přebíral konsolidovaný a dá se říci špičkový profesorský sbor, který se do konce 30. let rozrostl na 44 vyučujících. Takřka každý z nich byla osobnost sama o sobě, mnozí se věnovali múzám či vědě. Mezi nimi bychom nalezli takové veličiny, jako ing. Františka Hampla, který se do myslí čtenářů zapsal hned několika beletriemi, tak jako Jaroslav Šimánek nebo Karel Kazda, městský archivář a historik či Karel Cvejn, který se věnoval poezii a mnoho dalších.

Třicátá léta přinesla i některé další změny v organizaci ústavu. Kupecká škola pokračovací se změnila roku 1934 na Odbornou školu pokračovací pro živnosti obchodní. V roce 1936 k obchodní akademii přibyl i Ústav pro vzdělávání učitelů hospodářských nauk na živnostenských pokračovacích školách. Při berounské obchodní akademii tak postupně vyrostl mamutí konglomerát škol, které navštěvovalo v roce 1936/37 celkem 1 316 žáků a posluchačů. Berounská obchodní akademie se tak zařadila mezi největší střední školy v republice.

Počet studentů akademie (bez přidružených škol) neustále rostl. Zatímco v roce 1926 obchodní akademii navštěvovalo 420 žáků, v roce 1939 to bylo již 795 žáků. To však se již doba přehoupla do stínu hákového kříže. A Karlu Dusilovi osud určil, aby ve víru války udržel školu pokud možno při životě a s čistým štítem.

Zdálo se, že okupace zbytku Československa v březnu 1939 bude znamenat pro Obchodní akademii v Berouně zánik. Dne 4. října 1939 se totiž do budovy školy nastěhovalo několik set vojáků divize SS-Germania, kteří naštěstí ještě téhož roku odtáhli. Ale již v říjnu 1939 postihl podobný osud místní gymnázium, jehož žáci se museli uchýlit na čas právě do obchodní akademie. Ze studia byli podle okupačních nařízení vyloučeni židovští studenti. Ostatní studenti museli skrývat své protiněmecké přesvědčení, což se jim příliš nedařilo, a tak se škola dostala do zorného úhlu kladenského gestapa. Došlo dokonce k několika nebezpečným incidentům a prohlídce školy. Naštěstí bez větších následků, také díky vyjednávacímu umění prof. J. Vítkovského.

Karel Dusil v tváří tvář okupačním úřadům dělal co mohl a několikrát se mu podařilo odvrátit nebezpečí zabrání školy okupanty. Stal se dokonce předsedou místního Svazu pro spolupráci s Němci, který se svými známými proměnil ve skupinu posluchačů londýnského rozhlasu. Svou formální účastí ve Svazu zaštiťoval existenci školy a pomáhal odbojovému hnutí.

Ředitel Dusil však v roce 1941 odešel do výslužby a hned následujícího roku zabral celou budovu obchodní akademie wehrmacht. Tuto tragickou ztrátu vedení školy překonalo rozptýlením žactva do budovy Obecné chlapecké školy v Plzeňské ulici a do novostavby Obecné školy ve Zdicích. Internát se přestěhoval do hotelu Plzeňka. Výuka, probíhající za velmi stísněných a provizorních podmínek, byla navíc narušována povoláváním studentů z vyšších ročníků k nedobrovolnému výcviku v Technische Nothilfe v Králově Dvoře. Studenti se museli účastnit mnoha brigád či výpomocí na úřadech, mnohé z nich povolal pracovní úřad k nucenému nasazení v Říši.

Uchránit existenci školy se nakonec nepodařilo. Od září 1944 ministerstvo školství obchodní akademii zrušilo. Místnosti v obecné škole totiž zabraly okupační úřady pro stále sílící proud německých uprchlíků z Východního Pruska, kteří utíkali před postupující Rudou armádou. První etapa vývoje školy však neskončila špatnou bilancí; vychovala během čtvrtstoletí své existence celkem 2 134 maturantů (z toho však pouze 323 žákyň).

Po rozpuštění školy byli profesoři i studenti nasazováni do místních továren, především železáren v Králově Dvoře Staré Huti, Roztokách a Čeňkově, do protiletecké služby či do polovojenské stavební organizace TODT, která budovala u Srbska podzemní továrnu.

Konce války se bohužel nedožil profesor František Urban, který se zapojil do komunistického odboje a zaplatil za to v roce 1944 životem. Stejně tak se osvobození nedočkaly dvě studentky a jeden student, kteří zahynuli v koncentračních táborech. V nich se octl za odbojovou činnost i prof. František Hampl, ale jemu se podařilo přečkat všechna utrpení a v roce 1945 se vrátil. Prof. Urbanovi i obětem z řad studentů byla po válce schodišti školy odhalena rozměrná pamětní deska ve formě mozaiky od berounského výtvarníka Miloše Antonoviče.

Osvobození však neznamenalo automatický návrat studentů do tříd. Již na jaře 1945 se škola stala azylem pro dalších 189 německých uprchlíků a koncem války tu byl zřízen pomocný lazaret pro několik stovek raněných a nemocných německých vojáků. V první den národní revoluce, 5. května 1945, budovu obsadili dobrovolníci spolu se studenty a zabavili zde velké množství zbraní, které pak posloužily jako výzbroj expedičního oddílu na pomoc povstalecké Praze. Následujícího dne zde Revoluční okresní národní výbor v Berouně zřídil první internační tábor pro Němce na berounském okrese. Během několika dnů se škola zaplnila do posledního místa zadrženými německými civilisty a vojáky. Celkem 1 227 Němců a českých kolaborantů se tísnilo v bývalých třídách. Internované zde hlídali ozbrojenci z revoluční gardy a berounští hasiči. V polovině května se 500 nemocných Němců přemístilo dočasně do budovy gymnázia a odtud do tábora pod Lišticí u Berouna. Teprve v červenci 1945 se podařilo najít ve Skuhrově vhodný objekt pro umístění nového internačního tábora.

Obchodní akademie v létě 1945 neskýtala příliš povzbudivý obraz. Škody, které způsobil wehrmacht a zajatci, nemluvě o svérázné „výzdobě“, činily odhadem 1,7 milionu korun. Školní rok byl zahájen již 28. května, ovšem s velkými potížemi, vyučovalo se až do října v hostincích U Kropáčů, U Adamců a Na Venediku. Městský národní výbor v Berouně brzy investoval tolik potřebné prostředky a 8. ledna 1946 se studenti obchodní akademie mohli konečně vrátit do svých původních učeben. Aby se rychle zaplnila chybějící místa v podnicích, mohli studenti ve školním roce 1945/46 výjimečně absolvovat 3. a 4. ročník najednou.

Okupace se však nestala poslední zkouškou, kterou musela škola překonat. Po velmi krátkém údobí svobody přišel v únoru 1948 komunistický převrat. Na škole vznikl tzv. akční výbor, drtivá většina profesorů byla nucena vstoupit do komunistické strany. Vyučovací předměty, zejména společenskovědní, ovládla komunistická ideologie. Obrovské a dalekosáhlé změny, které nový režim provedl se logicky museli promítnout i do systému školství, které bylo centralizováno na nejvyšší možnou míru. Berounskou obchodní akademii, tak jako ostatní střední školy, čekalo martýrium socialistických školských reforem, změn názvu školy i obsahu učiva. Také samosprávnost obchodních akademií vzala za své, kuratorium bylo na konci roku 1950 rozpuštěno a správu školy převzal Krajský národní výbor v Praze. Dokonce se roku 1953 změnil i název obchodní akademie na Hospodářskou školu v Berouně se čtyřletým a dvouletým obdobím. Družstevní škola v témže roce zaniká úplně. na druhé straně je otevřena v roce 1954 Hospodářská škola pro pracující v Berouně a poté i v Hořovicích. Další výrazná změna přišla v roce 1953 umístěním další školy do areálu bývalé obchodní akademie – Střední pedagogické školy v Berouně, se kterou se hospodářská škola musela podělit o své prostory.

Na druhé straně dochází v 50. letech také k nemalým zlepšením v péči o studenty. V roce 1951 se vedení školy daří obnovit internát, který se modernizuje a o dva roky později začíná v zadním traktu školy fungovat školní jídelna.

Obměňuje se i profesorský sbor. Mnozí špičkoví pedagogové odcházejí: František Hampl a Kamil Bolze na Vysokou školu ekonomickou, do Prahy míří i Karel Cvejn, někteří odešli do důchodu či zemřeli. Jen málo vyučujících ze staré gardy zůstává: např. Josef Vítkovský, který zároveň pracuje v kulturní komisi Městského národního výboru v Berouně. Koncem 60. let tvořilo sbor 34 profesorů a 5 externistů. Studenti si nejvíce oblíbili Františka Šímu, profesora účetnictví, češtináře Karla Tvrzníka, ing. Jiří Živce a jiné. Svým přitažlivým výkladem upoutával studenty dějepisář dr. Jan Smola, který je mj. autorem obsáhlé kroniky školy.

Ve struktuře žactva bychom již od padesátých let vysledovali výraznou feminizaci tříd, která se prohlubovala v 60. i 70. letech a trvá v podstatě dosud. Koncem 60. let navštěvovalo hospodářskou školu 353 žáci, z toho pouze 26 chlapců. Dvouleté studium od roku 1953 dokonce podlehlo stoprocentní feminizaci, převahu měly ženy i ve studiu při zaměstnání.

V rámci tzv. pevného svazku inteligence s dělnickou třídou si vzal od roku 194956 nad školou patronát, jak bylo tehdy zvykem, podnik Králodvorské cementárny, závod Antonína Zápotockého, se kterým však styky postupně ochably, proto se škola obrátila na podnik Tiba, se kterým hospodářská škola spolupracovala od roku 1956. V těchto podnicích studenti také vykonávali předepsanou praxi.

Pro žáky se staly nedílnou součástí školního roku zemědělské brigády, především česání a zavádění chmele, oslavy nejrůznějších režimních výročí (1. máj, 7. listopad, založení KSČ, SSSR apod.), stejně jako účast na akcích Československého svazu mládeže (na škole od roku 1949) a družební styky se sovětskými studenty. Svazáci, kteří tvořili asi 92 % studentstva, se pak podíleli na plnění plánu jednotlivých pětiletek, především ve formě úpravy, výzdoby a udržování čistoty školy a jejího okolí. Ve třídách studenti zakládali v rámci socialistického soutěžení mezi třídami soutěžní skupiny, tzv. úderky. Předmětem soutěžení mohl být sběr druhotných surovin či sportovní klání apod. Prostřednictvím bodovacího systému se zjišťovalo dodržování kázně, čistoty ve třídách, prospěchu a dochvilnosti, přičemž bodování prováděl třídní výbor složený ze studentů. S tímto systémem souviselo i slavnostní vyhlašování kolektivních závazků v jednotlivých třídách. Padesátá léta s sebou zkrátka přinesla nesmyslné přenášení metod, kterých se používalo v podnikových kolektivech, i do školství. Postupně se však od nich upouštělo.

Studenti se od učení odreagovávali především v košíkové (od 1969 školní družstvo) a odbíjené (družstvo od 1970), ve kterých dosahovali slušných úspěchů, tak jako ve Středoškolských hrách v lehké atletice, které škola pořádala od roku 1968. Jakýmsi předchůdcem těchto her byla pravidelná podzimní utkání v lehké atletice se studenty reálného gymnázia, která se od roku 1950 rozšířila zápolení středoškoláků trojlístku podbrdských měst – Berouna, Hořovic a Příbrami. Stejně tak rádi studenti zdejší školy využívali školních tenisových kurtů, které si počátkem 50. let rozšířili. Velmi zdařilým podnikem v kulturní sféře, který funguje dodnes, je Klub mladého diváka, založený při škole koncem 60. let ve spolupráci se střední pedagogickou školou. Umožňuje studentům a dalším zájemcům bezproblémovou a relativně levnou návštěvu představení pražských divadel.

Hospodářská škola poskytovala vzdělání ve třech oborech (zaměřeních): hospodářská administrativa, cizojazyčná korespondence a sekretářská práce a konečně všeobecná ekonomika. Studijní plán posledně jmenovaného oboru vypadal následovně: čeština, ruština, volitelný jazyk, dějepis, společenské nauky, hospodářský zeměpis, matematika, fyzika, chemie, tělesná výchova (včetně lyžařských kurzů), nauka o výrobě, politická ekonomie, ekonomika a organizace odvětví, finance a úvěr, hospodářské plánování, účetnictví, statistika, hospodářské počty, základy práva, mechanizace evidence a výpočetních prací, technika administrativy a těsnopis. Ve druhém ročníku museli žáci absolvovat dvoutýdenní praxi v některém z podniků. Jak je patrno, při zachování stejného počtu hodin týdně (32) se oproti první republice výrazně rozrostla škála předmětů, se kterými se studenti museli poprat.

I přes provizorní opravy, učiněné krátce po válce, přetrvával dlouhou dobu, až do poloviny 60. let, neutěšený stav budov a materiálního zázemí školy. Řešení tohoto permanentního problému se iniciativně ujal nový ředitel Rudolf Šlemín, který nastoupil na školu, nyní opět přejmenovanou – tentokrát na Střední ekonomickou školu v Berouně (od 1961), v roce 1963. Podařilo se mu přesvědčit příslušné státní orgány o nutnosti generální opravy budovy. Ta proběhla v několika etapách. V roce 1965 bylo do budovy zavedeno ústřední topení a rozvody teplé vody, v následujícím roce pak proběhla oprava hygienických zařízení, včetně napojení na městskou kanalizaci. V letech 1966 až 1967 došlo na třetí etapu, během které se esteticky upravovaly interiéry podle návrhu výtvarníka Jana Fořta. Kromě toho se všechny cesty a dvůr dočkaly vydláždění. V roce 1968 začala náročná rekonstrukce střechy a fasád. Rozsáhlý program obnovy areálu byl dokončen v roce 1974. O dva roky později došlo ještě k rozšíření severní strany areálu o další přístavbu.

Rekonstrukci se nevyhnula ani budova tělocvičny. Nutno dodat, že investor v tomto případě nešetřil prostředky. Pod tělocvičnou byl vybudován v roce 1970 velký plavecký bazén 20×6 metrů tehdy moderní konstrukce. Jednalo se o tzv. bezbřehý systém, kdy voda přepadá neustále do žlábků kolem celého bazénu. Jeho součástí je i složitý systém úpravy vody. Budovu tělocvičny s bazénem a hlavní budovu spojil krytý koridor, takže studenti nemuseli chodit přes dvůr. Bazén od roku 1971 začaly využívat všechny berounské školy k tehdy povinné výuce plavání. Střední ekonomická škola v Berouně se tak stala jednou z nejlépe vybavených ekonomických škol v tehdejší ČSSR.

K dalšímu rozšíření studijní nabídky školy došlo v polovině 60. let. Podle návrhu KNV v Praze vznikla při škole od roku 1966 také jazyková škola, která se setkala hned v prvním roce s velkým zájmem: studovalo na ní 282 posluchačů v 11 odděleních. Vzhledem k nedostatku prostoru zdaleka nemohla uspokojit poptávku. Není divu – po padesátých letech, kdy režim protěžoval ruštinu na úkor ostatních jazyků, došlo v letech šedesátých k relativnímu politickému uvolnění a zájmu o západní jazyky. Jazyková škola při berounské obchodní akademii působí úspěšně až dosud. Je zařazena do sítě státních jazykových škol s akreditací ke složení státních jazykových zkoušek. Pravidelný zájem o jazykovou školu je značný a každoročně skládá státní zkoušky okolo padesáti uchazečů především z anglického a německého jazyka. V současné době se aktivně vyučuje anglický, německý a francouzský jazyk.

Za éry ředitele ing. Antonína Kozla pokračovalo rozšiřování a zvelebování školy. Byly dostavěny tři pavilony Domova mládeže v roce 1976. V Domově mládeže je ročně ubytováno kolem 120 studentů, především ze střední pedagogické školy, obchodní akademie, ale i z jiných berounských škol. V roce 1996 byl v rámci optimalizace sítě středních škol pronajat jeden pavilon Domova soukromé Manažerské akademii.

V roce 1995 došlo k přebudování kotelny školy z pevných topných médií na plyn a tato investice pomohla ke značnému zlepšení ekologických podmínek. Navíc ministerstvo školství a školský úřad v roce 1998 schválily investiční záměr na regulaci a měření v této kotelně, čímž se značně snížila spotřeba plynu. Také v plaveckém bazénu školy, který je maximálně využit po celou denní i večerní dobu, dochází postupně k nutným úpravám s ohledem na bezproblémové fungování. Uvnitř školy došlo a dochází k postupné rekonstrukci sociálního zařízení v rámci finančních možností.

V roce 1999 je ministerstvem školství schválen investiční záměr na vnější úpravy havarijního stavu na přechodu z hlavní budovy do tělocvičny a ostatní opravy závažného charakteru. K podstatným změnám došlo i v obsahu výuky a profilu absolventa školy.

S rokem 1989 a postupným přechodem na tržní způsob hospodaření se od základu změnily mnohé ekonomické předměty (ekonomika, účetnictví, politickou ekonomii nahradily ekonomické teorie aj.). Podstatně se rozšířila výuka výpočetní techniky v souladu s moderními počítačovými trendy a škola měla v 90. letech dvě odborné učebny vybavené na standardní úrovni. Pro psaní na stroji byly instalovány dvě učebny vybavené moderními elektronickými psacími stroji. Kromě odborné stránky výuky se preferuje také výuka cizích jazyků (angličtiny, němčiny, francouzštiny, ruštiny) tak, aby maturanti získali univerzálnost ve vědomostech, dovednostech a návycích. Společenské změny se mj. projevily i v návratu k původnímu pojmenování školy – Obchodní akademie v Berouně.

V roce 1993 skončila studium poslední třída dálkového studia, které se od tohoto roku již na škole neuskutečňuje. Ředitelem byl v roce 1996 na základě konkurzu jmenován ministerstvem školství Ing. Ivan Šlemín, který v této funkci působil do roku 2012.

Podstatně se také změnil profesorský sbor. Převládá sice feminizační faktor a mužů je ve sboru stále málo. Sbor se však omladil a získal potřebnou dynamiku pro potřeby udržení moderních trendů výuky.

Mgr. Jiří Topinka – Ing. Ivan Šlemín