OBCHODNÍ AKADEMIEU Stadionu 486, 266 37 Beroun

Na přednášce Martina Mejstříka o listopadu 1989

Vedení školy využilo nabídku Městské knihovny v Berouně a zajistilo 29. listopadu 2019 pro studenty a studentky 4.A, 4.L a 3.L přednášku Martina Mejstříka.

Martin Mejstřík byl jedním z hlavních představitelů a organizátorů studentského hnutí, které se podílelo na rozpadu komunistického režimu v Československu v roce 1989.

Jeho vyprávění se týkalo osobních zkušeností ve studentském hnutí před listopadem 1989, událostí na Národní třídě 17. listopadu 1989 a samozřejmě stávky vysokoškoláků, která vyústila v pád komunistického režimu.

Následující řádky zachycují některé názory Martina Mejstříka, které byly publikovány v jeho knihách a rozhovorech v médiích:

„To, že se vysokoškoláci stali rozbuškou procesu, který nakonec vedl ke konci čtyřicetileté komunistické diktatury, nebyla náhoda. Studenti byli připraveni. Spojoval je odpor vůči všem absurdním projevům totalitního režimu. Mnozí již před listopadem 1989 trpělivě a statečně pracovali na tom, aby se do naší země vrátil fungující demokratický řád. Chtěli konečně žít normálním svobodným životem. Byl jsem jedním z nich. V té době jsem byl studentem Divadelní fakulty Akademie múzických umění, která stála v čele revolučních změn. Ale ten bezprostřední důvod, proč jsme se nakonec rozhodli vzepřít a ten režim svrhnout, anebo zemřít, tak byl ten masakr na Národní třídě.“

Mejstřík ostře kritizuje vyjádření, že na Národní třídě k žádnému masakru nedošlo. Prezident Miloš Zeman v roce 2014 hovořil o tom, že „to nebyla žádná krvavá řež, žádný nestandardní masakr“ a že „každý, kdo někdy chodil na protistátní demonstrace, ví, že ho občas majzli obuškem“.

Mejstřík připomíná, že po zásahu zůstalo na šest set zraněných, včetně lidí s trvalými následky. „Byly tam fraktury spodiny lebeční, rozkopané páteře, zlomené krční obratle, rozkopané vnitřnosti, ledviny, genitálie, posttraumatické stavy těch děcek. Proboha, my bychom nešli do stávky, neriskovali bychom naše životy, kdyby tam s námi nenaložili, jak naložili, vždyť se zachovali jako nacisti. To, co říká Zeman, je naprostá nehoráznost,“ kritizuje současného prezidenta.

Mejstřík zdůrazňuje, že ve dnech po 17. listopadu nebylo jasné, jak se události budou vyvíjet a zda režim opět nepoužije brutální násilí. „Takže to byl opravdu vabank. V té době nikdo z nás nemyslel na to, jestli nás ze školy vyhodí nebo nevyhodí, tam šlo spíš o to, jestli režim použije ten pekingský model, jestli nás zmasakrují jako studenty v Pekingu na jaře 89, anebo jestli se s námi pokusí nějak domluvit,“ říká tehdejší studentský vůdce.

Upozorňuje také, že v Praze byly připraveny jednotky milicionářů a ve vedení komunistické strany zněly i názory, že je třeba použít sílu. „Podívejte, to opravdu nebyl žádný samet. O mně je známo, že nemám rád ten pojem sametová revoluce. Jednak to nebyla sametová revoluce, alespoň zpočátku. A myslím, že nehovořím jenom sám za sebe: my jsme nechtěli žádný samet,“ říká o následných politických změnách.

 „Myslím, že naše heslo ‚Nechceme násilí‘ a ‚Nejsme jako oni‘ bylo trochu zneužito. My jsme nechtěli být jako oni, my jsme nechtěli do nikoho střílet, nikoho jsme nechtěli zavírat do lágrů. Ale byli jsme odhodlaní za svobodu ten život položit a nechtěli jsme tady komunisty,“ uvedl Mejstřík. Komunistická strana měla být podle něj postavena mimo zákon.

Mejstřík současně zdůrazňuje, že to byli právě studenti, kteří prosadili klíčové změny směrem k demokratické společnosti. Radikální požadavky stávkujících studentů, mezi které patřilo odstoupení komunistického vedení, vyhlášení svobodných voleb nebo zrušení vedoucí úlohy KSČ, podle něj nejprve zaskočily nejen komunisty, ale také disidenty z Charty 77.

„Mám pocit, že na studenty se zapomíná. Že to nebylo Občanské fórum ani Václav Havel, ale byli to studenti, kteří nesli kůži na trh, kteří tu revoluci rozjeli, kteří měli tu odvahu. Minimálně prvních čtrnáct dní nás Občanské fórum dobíhalo,“ tvrdí Martin Mejstřík.

Osobní zážitky M. Mejstříka byly tak přesvědčivé a dramatické, že naši mladí lidé s napětím sledovali celé povídání.  Touto formou „dějepisu“ byli nadšeni všichni – studenti i vyučující.

Na přednášce Martina Mejstříka o listopadu 1989